Není to tak dávno, co byly fyzické tresty naprosto běžnou a nedílnou součástí výchovy ve většině rodin. Byly mnohdy využívány i ve školách ze strany učitelů, což je dnes již naštěstí nepřípustné.

V dnešní době se od fyzických trestů z velké části ustupuje, nebo nejsou alespoň běžně vyzdvihované, v mnoha zemích jsou navíc nezákonné.
Zkusme se na fyzické trestání podívat z pohledu trestajícího dospělého. Jako dospělý, například rodič, jsme ti, kteří mají dítě vést. Jsme ti, kteří mají dítěti ukázat správnou cestu k řešení sporů. A je tím opravdu fyzický útok? Chceme děti učit řešit problémy fyzickým napadáním? Možná by bylo lepší, i když je to psychicky náročnější, se snažit uklidnit a řešit věci v klidu. Chceme přeci být ti, kterým dítě věří. Nebo chceme, aby se nás naše dítě bálo? Fyzický trest není nic jiného, než selhání naší trpělivosti a ukázka naší slabosti. „Jedna dobře mířená“ může být rychlým a efektivním řešením akutního problému, ovšem s mnoha možnými negativy.
I když si to z pohledu dospělé a zdatnější osoby nemusíme uvědomovat, může být pro dítě i z našeho pohledu malá „facka“ velkým šokem, může způsobit zranění nebo trvalé trauma a narušení vzájemného vztahu s dítětem. Dítě pravděpodobně bude mít v hlavě zmatek a bude mu dělat problém si srovnat, jestli ho rodič, který ho udeří, má rád.
Vedle fyzického trestání může mít negativní dopad i trestání psychické. To může být dokonce pro dětskou psychiku ještě horší. Patří sem ponižování, odmítání dítěte, vysmívání se… Takovému trestání bychom se měli vyhnout obloukem, chceme-li mít s dítětem dobrý vztah.

S dítětem bychom měli jednat jako s rovnoprávnou osobou, vyžadovat od něj respekt, ale stejně tak respektovat i jeho. Měli bychom nastavit jasná pravidla, za jejichž porušení může přijít očekávatelná a přiměřená sankce, která na dané dítě bude platit, může to být třeba zákaz počítače či televize.